Erasmus+ - Mezinárodní setkání v Polsku Tisk

Třetí projektové setkání žáků z Přimdy, slovenské Zubrohlavy, polského Mielżynu, italského Salerna a turecké Antakye, kteří společně pracují na projektu Culture and History without Borders: Success in Diversity, Diversity in Success, se uskutečnilo ve dnech 30. května – 3. června 2016 v Polsku. Projekt je financován z programu Erasmus+. Z naší školy se jej zúčastnilo šest žáků (Tran Thi Duyen, Martina Komárková, Anna Valíčková, Jonáš Junek, Filip Klimpel a Zdeněk Sloup) a dvě vyučující (Mgr. Jitka Petrusová a Mgr. Jana Anděl Valečková).

Setkání bylo slavnostně zahájeno v pondělí 30. května v Kulturním centru Kryzstofa Szkudlarka v městečku Witkowo. Polští žáci a jejich učitelé si připravili velkolepé uvítání spojené s prezentací dosavadních úspěchů projektu. Během slavnostního zahájení setkání vystoupili i žáci ze všech partnerských škol a formou prezentací či videí krátce představili svoji vlast, region, město a školu. Celý program byl veden ve třech jazycích – angličtině, němčině (oficiálních jazycích projektu) a polštině.

Po slavnostním zahájení projektu jsme se přesunuli do naší partnerské školy Zespół Szkolno-Przedszkolny v obci Mielżyn. I zde bylo uvítání velmi vřelé. Na chodbách stáli shromáždění žáci školy s vlaječkami jednotlivých partnerských zemí v rukou, starší žáci zahráli a zazpívali několik písní, mezi nimiž nechyběla polská verze Ódy na radost či zlidovělá „Hej Sokoły“.

Setkání v polské škole bylo zaměřeno na dvě hlavní aktivity – tanec a malování. Vše se odehrávalo v tělocvičně školy. Žáci nejprve utvořili mezinárodní páry a učili se tančit tradiční polské tance: „Wiwat", „Przodek Szamotulski", „Marynia" a „Gołąbek". Polská děvčata jim k tanci hrála a zpívala. Po vydatném obědě se děti rozdělily do pěti mezinárodních skupin a každá skupina se přesunula k jednomu výstavnímu panelu s informacemi a obrázky vztahujícími se k jednotlivým partnerským zemím. Úkol zněl vybrat si jednu pamětihodnost a jednu krajinu z každé země a namalovat ji co nejvěrněji na velký arch papíru, ale nikoli štětcem – holýma nohama a rukama! Za všeobecného veselí brzy vznikla pěkná umělecká díla, naši vlast reprezentovala zřícenina hradu Přimdy a Černé jezero.

Úterý bylo věnováno návštěvě Toruně a jejích museí – Toruňského musea a Musea pověstí. Žáky zaujalo zejména to druhé, v němž vyslechli šest krátkých místních pověstí a poté je zahráli prostřednictvím jednoduchých scének. Museem i pověstmi nás provázeli mnich a paní.

Nejvíce se všichni těšili asi na středu, kterou jsme prožili na hradě Grzybowo (hrad zde stával již v 10. stol.). Abychom mohli nasát tu správnou středověkou atmosféru, museli jsme se nejprve proměnit z lidí 21. století v lidi ze století 10. K tomu nám napomohly lněné košile a šaty, jež nám „obyvatelé“ Grzybowa ušili a jež připomínaly dávný středověký oděv. Poté jsme vyslechli stručnou historii místního hradu a prohlédli si celé hradiště. Následně nás náš průvodce Vlk rozdělil do tří skupin, z nichž každá se věnovala jiné činnosti – jedna se učila střílet z luku, další bojovat, třetí stavěla proutěný plot. Postupně jsme se vystřídali a stávali jsme se čím dál tím více lidmi ze středověku. Po práci i bojovém výcviku nám notně vyhládlo, a proto nám přišly k chuti brambory s tvarohem. Po obědě jsme si nachystali maso k večeři – kuřecí stehýnka pečená v alobalu (moderní technologie zde nahradila zabalení masa do křenového listu a jeho omazání hlínou – tuto klasickou přípravu nám však obyvatelé hradu také předvedli) a dali je péci do ohniště. Přílohou k nim byly celozrnné chlebové placičky, pečené rovněž nad ohněm. Odpolední program sestával z výroby keramiky bez použití hrnčířského kruhu, z lovecké výpravy (jen málokterým se podařilo zasáhnout oštěpem „medvěda“) a různých veselých hříček. Den utekl jako voda a večer jsme se jen neradi s Grzybowem a jeho sympatickými obyvateli loučili.

Ve čtvrtek jsme nejprve navštívili Ostrów Lednicki, kde se nachází Museum prvních Piastovců. Nejedná se o klasické museum, ale spíše o jakési museum v přírodě. Při procházce ostrovem, na který nás dovezl malý trajekt, jsme se mohli seznámit s někdejší architekturou a poté si sami na vlastní kůži vyzkoušet, jak se ve středověku stavěly mosty a kaple. Nutná byla dobrá spolupráce celé naší mezinárodní skupiny, protože jsme však jeden tým, most i kaple nám brzy vyrostly pod rukama.

Dalším cílem naší cesty bylo město Poznaň. Naším cílem byla nejprve místní radnice a její vyhlášená atrakce – Poznaňské kozy. V Praze na Staroměstské radnici obdivují návštěvníci každou celou hodinu průvod apoštolů, v Poznani jsme čekali, až z horních okének radnice vylezou dvě kozy a předvedou nám svůj rej.

Hlavním cílem v Poznani však bylo Museum croissantů. Děti se zde zábavnou formou dozvěděly něco o historii místní regionální potraviny, jíž jsou právě croissanty sv. Martina, a pak si v roli pekařských pomocníků, vybavené nezbytnou zástěrou a čepicí, vyzkoušeli i výrobu této sladké pochoutky. Odměnou za práci jim byla ochutnávka již hotových croissantů.

Posledním dne setkání byl pátek. Strávili jsme jej opětovně ve škole, trénovali jsme pilně tance a dokončovali malířské výtvory. Jednotlivé archy papíru byly rozstříhány na velikost přibližně A4 a zarámovány. Ke každému obrázku pak měl jeho majitel vymyslet krátký příběh v angličtině. Blížilo se poledne a s ním i prezentace toho, co se děti za týden naučily. Představily své obrázky a jejich příběhy a bravurně předvedly naučené polské tance. Naši žáci pak ukázali polským dětem, jak se tančí valčík a polka, slovenští žáci odění do tradičních oravských krojů si připravili své lidové tance a písně. Všichni sklidili velké ovace. Po zpěvu projektové hymny na melodii Ódy na radost a po pětijazyčné Písni na rozloučenou zakončila setkání ředitelka školy, paní Urszula Potaś, za přítomnosti zástupkyně města Witkowo.

Volné odpoledne jsme strávili procházkou po Hnězdně, kde jsme byli ubytováni. S partnery jsme se sešli ještě během slavnostní večeře a poté už nastalo nelehké loučení a odjezd domů. Slovenská skupina odjela ještě v pátek večer, ostatní pak v sobotu ráno.

Setkání v Mielżynu bylo podobně jako obě setkání předchozí – ve slovenské Zubrohlavě a italském Salernu – velmi cennou zkušeností a nezapomenutelným zážitkem.